Putování kolem Dunaje
Když jsem se Jirky někdy v zimě zeptala, kam pojedeme v létě na dovolenou, tak mi řekl, že je to na mně, ať si tentokrát vyberu podle sebe , kam chci já – na kole nebo na hory. Byla jsem fakt ráda, že mi nechal volnou ruku při výběru ☺, je sice pravda, že jsem tajně doufala, že třeba vyrazíme na Mallorku – Jirka na kole a já k moři, ale to nějak neklaplo. Tak jsem sedla k internetu a hledala něco, co bych si já užila a netrápila se a i Jirka by byl spokojený. Nakonec jsme našla pohodovou cyklistiku kolem Dunaje s CK Kudrna a Jirka nečekaně souhlasil. Tak jsem to musela využít a rychle zájezd objednat, ještě než si Jirka podrobně nastudoval průvodce a zjistil, že na najeté kilometry to bude sice dost, ale převýšení se bude někdy blížit spíš do mínusových hodnot. Ale byla jsem rychlejší a donesla domů závaznou objednávku, 13.června večer vyrážíme směr Pasov a odtud na kole až do Kremsu. Měla jsem na výběr – buď pod stan nebo do penzionů. Jelikož už jsme oba trochu pohodlní a představa toho, že každý večer budu stavět stan a další den ráno ho zase bourat – to nebylo nic pro nás, a proto ubytování v penzionech byla jasná volba.
Necelého půl roku od objednávky zájezdu uteklo jak voda. V úterý 13.6. večer nás Andrejka odvezla na Zvonařku do Brna, kde jsme se všichni sešli, naložila se kola do přívěsu za autobus a kolem půlnoci jsme vyrazili. Průvodce nám dělal Michal Jon , první Čech, který na horském kole objel svět. Společně s Lucií Kovaříkovou objel v letech 2002-2005 na jízdním kole zeměkouli (Lucie Kovaříková se tak stala první Češkou, která na kole objela svět). Cesta trvala tři roky (1. května 2002 – 1. května 2005), najeli 68 175 km, projeli 34 zemí a navštívili všechny kontinenty včetně Antarktidy. Je zapsán v České knize rekordů. Na všech svých cyklovýpravách (tj. pouze na cestách s brašnami) v letech 1994-2015 našlapal v 51 zemích světa všech kontinentů přes 132 000 km. Společně s Lucií Kovaříkovou je autorem sedmi cestopisných knih - tetralogie z cesty kolem světa S Luckou a Michalem kolem zeměkoule (Z Čech až do Země vycházejícího slunce, Pod oblohou Jižního kříže, Přes ledové království do zeleného pekla, Od vlků a slonů...hurá domů!), Na hliníkovém oři Divokým západem, Z útulku až k moři. Knížky o jejich putování máme doma už několik let , ale když jsem je kupovala, netušila jsem, že je poznám osobně.
A teď už k zpět k cestě - jeli jsme úplně novým autobusem, kožené sedačky ještě voněly novotou, ale jinak teda pro nás, co máme dlouhé nohy, byla cesta utrpení. Naštěstí jsme jeli do Budějovic, kde nastoupil poslední člen naší výpravy a odtud do Pasova, kam jsme dorazili ráno kolem osmé hodiny.
 |
| Vyhlídka nad Pasovem, kde náš pětidenní výlet začal |
Den první - 65 km, převýšení 166 m
V Pasově na parkovišti jsme vyskládali kola, převlékli se do cyklistického oblečení a čekala nás první etapa. Pasov je krásné starobylé město, které leží na soutoku tří řek – Dunaje, Innu a Ilzu a nad kterým se tyčí největší středověký hrad Evropy Veste Oberhaus. My jsme vyjížděli z parkoviště , ze kterého byl výhled na řeky a naše první cesta vedla asi 4 km z kopce do centra Pasova. Jelikož jsme měli hodně času a další cesty byly jen po rovině, Jirku napadlo, že sjedeme dolů a potom si to vyjedeme ještě jednou nahoru – prý každý metr převýšení se počítá. Jelikož jsme byli dole rychle, při výjezdu zpátky jsme potkávali lidi z autobusu, kteří teprve sjížděli dolů a volali na nás, co že jsme si zapomněli v autobuse. Nechali jsme je při tom, aby si nemysleli, že jsme blázni.
I s naším neplánovaným výjezdem navíc jsme měli v Pasově dost času, abychom si projeli uličky a náměstíčka a poseděli u kávy. Tak jsme se blíže seznámili s Lubošem a Šárkou, kteří byli z Vysokého Mýta – když jsem se dozvěděla, že to jsou mejťáci, zaplesalo mi srdíčko a potom jsme už trávili společně celé naše putování. Z Pasova jsme pokračovali k přehradě Jochenstein, (viz obrázek níže)
 |
| Marné čekání na nějakou loď mě přestalo bavit a tak jsem jel raději po proudu dál kolmo |
potom vedla cesta k přívozu, který nás převezl na druhý břeh Dunaje a my u jednoho hotelu nechali kola a pěšky jsme se vydali na vyhlídku nad Schlogenskou smyčkou, ze které je vidět,
 |
| Tady jsem se musel vydrápat v tretrách, ale pravda, stálo to za ten pohled |
jak se Dunaj otáčí o 180 stupňů a vrací se zpět. Z vyhlídky už to bylo jen asi 4 km k našemu prvnímu ubytování v krásném kempu na břehu Dunaje. Tady musím podotknout, že jsem si trasu trochu prodloužil, resp.povýšil a když jsem dojel k Charonovi, bohužel jsem zjistil, že nemám ani vindru a tak mě zachránili další opozdilci a 2 éčka mi s úrokem 622 % zapůjčili.
 |
| Sice docela kopeček, ale rozhled byl parádní, cestou dolů jsem trochu šlápl do pedálů a bylo tam 70 km/h, jak když vyšije |
K večeři jsme měli na výběr – těstoviny s houbami nebo vídeňský řízek. Řízek to vyhrál a byl vynikající. ( Pozn. Jirka: za 14 dnů poté jsme byli s Jitkou ve Slovenském ráji.... na večeři byl také řízek, ale to torzo podobné řízku se prostě nějak nepovedlo) Po večeři nás čekal pravidelný „brífing“, kde nám Michal každý večer řekl, co nás čeká následující den, upozornil na zajímavá místa , která stojí zato navštívit. U prvního brífingu ale všichni usínali, měli jsme za sebou noc v autobuse, tak se každý viděl v pohodlné posteli.
Den druhý – 56 km, 119 m převýšení
Druhý den, perfektně odpočinutí a po vynikající snídani, jsme naložili zavazadla do autobusu, vyzvedli si mapky, abychom se kolem Dunaje neztratili a vyrazili jsme na druhou etapu, která měla cíl v Linci.
 |
| Náš nový bus |
 |
| Krásný penzion na břehu Dunaje |
Naše první zastávka ale byla v městečku s malebnou promenádou Aschach, kde jsme si dali v místní cukrárně naši první kávu a vynikající zákusky. V Aschachu byly zrovna nějaké oslavy, takže promenáda byla plná lidí v dobových kostýmech a uniformách.
 |
| Po několika chodech jsme se vyplazili z cukrárny...a zase osedlat oře |
Posilněni kávou a zákusky jsme pokračovali přes městečko Feldkirchen k Linci. Měli jsme možnost odbočit k jezerům a tam se vykoupat, ale to byla naše velká chyba, že jsme to neudělali. Měli jsme se přidat k Hele a Jirkovi, kteří strávili odpoledne v krásném areálu u vody, kdežto my jsme čekali snad ve 40 stupňovém vedru na břehu Dunaje před Lincem. Je pravda, že jsme se vykoupali, ale bylo to dlouhé.
 |
| Tož neni to jako Odra, ale náznak chemie z Lince by tady byl..... |
Nakonec jsme skončili v Linci na náměstí opět v kavárně, kde jsme ochutnali pravý linecký koláč – jen tak mimochodem, naše linecké, jak ho známe z vánočního cukroví, je úplně jiné, linecký koláč je vlastně perník – a čekali jsme na Michala, který nás měl nasměrovat směrem k ubytovně. Ta byla na kopci, takže jediné převýšení, které ten den bylo, byl výjezd k ubytovně. Pozn.Jirka:( Musím říct, že někteří jedinci obého pohlaví ten kopec vzali opravdu vážně a na vrcholu kopce hrdě vzhlíželi, kdeže se plouží ten Michal....)
Tam už čekal autobus a v něm vychlazená piva. To byla úleva, snad každý si od našeho řidiče Edy pivko koupil a svlažil se po tom náročném dni. Nebyli jsme zničení těmi kilometry, ale vedro bylo ten den opravdu úmorné.
Po osvěžení pivem jsme od Michala obdrželi klíče od pokojů, ubytovali se a po sprše a večeři nás čekalo promítání filmu o nejtěžším cyklististickém závodu Rase Across America, kterého se Michal v roce 2014 zúčastnil. Michalův tým skončil v čase 6 dnů 22 hodin a 41 minut na desátém místě v kategorii čtyřčlenných týmů. Závod je zvláštní tím, že se jede bez oficiálních přestávek, je jen na závodnících, jak moc a kdy budou odpočívat — čas jim ovšem běží stále. Trasa je stanovena každý rok jinak, ale vždy vede ze Západního pobřeží na Východní pobřeží, tedy přes celý kontinent. Délka trasy činí necelých 5000 kilometrů a nejlepší závodníci ji jedou osm až deset dní. Závod je velmi náročný na celkovou fyzickou výdrž, vítězové obvykle tráví v sedle 22 hodin denně. Až polovina závodníků z důvodu vyčerpání nebo ze zdravotních důvodů závod v průběhu vzdá.
PS. moc dlouhé, stahuji řádkování na 1.....
Den třetí - 84 km, 250 m převýšení
Po zajímavém povídání a promítání jsme šli spát, abychom měli sílu na třetí etapu. V noci přišla bouřka a pěkně pršelo, takže v pátek jsme vstávali do pošmourného dne, ale vypadalo to, že aspoň nebude takové vedro. Naše cesta vedla nejprve do malebné vesničky Mauthausen, nad kterou je na kopci koncentrační tábor Mauthausen – první koncentrák mimo německé území. Celý tábor jsme si prošli a působil to opravdu depresivně. Baráky pro vězně, nemocnice, kamenolom, ze kterého vězni vynášeli na zádech kameny několikrát denně po schodech smrti , plošina nad jezírkem na dně kamenolomu, kam byli vybrané oběti shazovány. Celkový počet vězňů bylo necelých 200 000.
 |
| Asi není co popisovat, snad jen dole pod kopcem zahrádka olemovaná lebkami mi nějak nešla do hlavy... |
Z Mauthausenu jsme měli pokračovat do našeho dalšího místa ubytování, ale jelikož jsme měli času dost a nechtěli jsme sedět u piva, prodloužili jsme si cestu a vyjeli do městečka Sant Florian, které je známé nádherným klášterem. To teda Jirka s Lubošem jen vyčetli z mapy, tak jsme se jeli přesvědčit na vlastní oči. Celou 10-ti km cestu do St. Florianu jsme jeli proti větru, ale takovému, že i já, ač nejsem žádná křehotinka, jsem místy měla co dělat, abych se na kole udržela. Ale vidina toho, že zpátky bude foukat do zad, mě popoháněla a nevzdala jsem to. A dobře jsem udělala, klášter byl nádherný, v kostele byl zrovna nějaký varhanní koncert. Prošli jsme si zahrady a nakonec jsme poseděli v cukrárně pod klášterem, kde měli vynikající zmrzlinové poháry. Jirka si dal klasicky pivo a kafe, ale když mi ten pohár donesli, půlku mi snědl, prý tak veliký pohár bych nezvládla. To se ale mýlil, já bych se s tím porvala, ale Jirka mi nedal možnost ho o tom přesvědčit ☺.
Potom už jsme frčeli opravdu s větrem v zádech do Mitterkirchenu, kde jsme byli ubytováni v útulném selském penzionu. Tady se nám líbilo nejvíc, penzion byl krásný, ubytování luxusní, pod okny bučely krávy, ale to k tomu patřilo. A to jídlo, to bylo vynikající, dokonce se majitelka ptala, kdo chce přidat. Nevím, jestli se ostatní styděli nebo neměli hlad, ale přihlásili se jen dva Jirkové – můj a od Hely a ještě Luboš, takže náš „nenažraný stůl“. Paní donesla mísu pečených brambor, konvičku vynikající omáčky a asi kilo grilované vepřové panenky. Kluci talíře vymetli, jen se jim za ušima dělali boule ☺. A to nás čekala ještě návštěva sklípku pana majitele, který je prý přeborník v tom, že ze všeho, co vyroste, vypálí nějakou kořalku nebo likér a sbírá za to zlaté medaile. Několik likérů jsme ochutnali a domů si koupili lahvinku ořechovky.
 |
| Ještě jsme tedy jeli přes městečko Enns, kde opět proběhla káva, cola... |
Potom už jsme ale byli tak zmoženi jídlem a pitím, že jsme šli zalehnout do selského pokojíčku a ani nám nevadila vůně z blízkého kravína.
Den čtvrtý – 66 km, 57 m převýšení ☺
Ráno po snídani a naložení kol jsme obdrželi itinerář a mapky a vydali se směrem k městečku Melk, který byl cílem dnešní etapy. Už to převýšení napovídá, že tentokrát to bylo opravdu po rovině, člověk nemusel ani pořádně šlapat a jel rychlostí 30 km v hodině. Hlavní zajímavost tohoto dne byla návštěva mestečka Ybbs, kde je muzeum cyklistiky, ve kterém jsme mohli vidět skoro stovku historických kol.
 |
| Předchůdce hasičské Kačeny, která byla předchůdcem hasičské tatry, která byla předchůdcem.... zase tatry |
V Melku jsme byli brzy, ale Michal měl už klíče od ubytování, takže jsme vyzvedli zavazadla z autobusu, dali pravidelné pivko od Edy a šli se ubytovat. Po sprše a panáčku ruma a slivovice jsme se vydali na kopec nad městečko, na kterém se vypíná nádherný klášter, ve kterém i dnes žijí benediktinští mniši. My jsme ale žádného neviděli, asi přes den, kdy je v klášteře i v přilehlých zahradách hodně lidí, meditují někde v ústraní. Prošli jsme si okolí kláštera, podívali se do nádherného kostela, který patří mezi nejkrásnější barokní kostely světa a chtěli jsme se podívat i do barokního klášterního parku se zahradním pavilonem, ale to jsem už nestihli. Jelikož ale času do večeře bylo ještě hodně, sedli jsme si v jedné kavárně na zákusek, kávu a likér a tam přečkali čas do večeře.
 |
| Tož tady se srocují všichni svatí... a taky já |
Večeři jsme měli tentokrát v pizzerii, kterou vlastnil majitel našeho ubytování. Po klasické pizze a pivu jsme se přesunuli na náměstí a tam strávili poslední večer naší dovolené. Vybrali jsme si kavárničku a od skleničky bílého vína se dívali na osvětlený klášter a dohadovali se s Lubošem a Šárkou, jestli za těmi osvětlenými okny jsou mniši a co tam asi dělají ☺. Ve vedlejší venkovní kavárně byla živá hudba, takže jsme večer měli s kulturním programem.
 |
| Tato fotka už vznikla večer, bohužel jsem nestihl červánky... |
Den pátý – 37 km, 122 m převýšení
Poslední den byla naplánovaná etapa kratší, abychom stihli naložit kola a včas vyjet k domovu. Naše první zastávka byla v Aggsbachu, kde byla objevena nejstarší soška Willendorfské Venuše, oslavující plodnost. Z Aggsbachu jsme pokračovali ke kostelu st. Michaela, který je známý tím, že má na střeše 7 světlíků, které mají podobu sedmi zajíců a k nim se pojí mnoho legend.
 |
| Tam nahoře bylo sedm zajíců nebo krkavců, případně jelenů, podle některých i tyronosaurů |
Od kostela už jsme jeli krásnou vinařskou oblastí údolí Wachau. Jeli jsme mezi vinicemi ale i meruňkovými sady. Právě meruňky jsou pro toto území typické a při naší poslední zastávce jsme procházeli ulicí, kde v každém krámku prodávali produkty z meruněk – počínaje likérem, přes džemy, krémy na pleť, na ruce, naložené plody v pálence – prostě meruňky kam se podíváš. Koupila jsem holkám tělové meruňkové mléko a likér, zastavili jsme se na pozdní oběd a skleničkou vína ze zdejších vinic jsme si s Jirkou, Lubošem a Šárkou, Helou a Jirkou připili na krásný výlet.
 |
| Není to jen o tom, jak si kdo ustele, tak si lehne . . . je to o tom, že se zde asi lidé rádi potkávají |
Potom už zbývalo pár posledních kilometrů do města Krems, kde jsme naložili kola, převlékli se z cyklistického oblečení, koupili si poslední rakouskou zmrzlinu a vydali se na cestu domů.
Když to shrnu, ujeli jsme asi 310 km, převýšení celých 714 m ☺, ale já to hodnotím jako pohodovou dovolenou, kdy jsme se dokonce každé ráno těšila, že zase pojedu na kole – žádný stres.
Díky Michalovi a Lucce, bylo to fajn a třeba někdy zase společně ujedeme pár kilometrů na kole. A já to hodnotím, jako levnou alternativu Mallorky z kopce, ale byl jsem maximálně spokojený, jen kdyby ..... ten autobus měl trochu více místa na nohy. Jinak podle mého mínění organizace Michala byla na jedničku a ubytování a stravování nemělo chybu... ještě se tak stravovat měsíc a byl bych tam, kde jsem byl před lety...
Zde jsou odkazy na jednotlivé dny:
