26.5.- 28.5. 2017 - VÍKEND NA KOLE S TRASKEM

Pohodový víkend Traskáčů, rodinných příslušníků a kamarádů v Dolních Dunajovicích

(písmem provází opět Jitka, já jen fotil a jel ....)

Jak se stalo tradicí, každý rok v květnu pořádal Mira Srna cyklovíkend v krásném kraji Jižní Moravy. Předchozí  roky jsme jezdili do Břeclavi, letos byla malá změna. Za všechno může Jirka, jelikož někdy v loňském roce prodával starý bagřík do Dolních Dunajovic panu Bařinovi, no a jelikož rodina Bařinovic má nejen bagřík z Traska, ale i vinice, sklípek a několik penzionů, slovo dalo slovo a my se rozhodli, že bychom letos mohli změnit lokalitu.
Přípravy se nesmí podcenit, takže naše první návštěva Dunajovic proběhla v listopadu, kdy jsme provedli první degustaci vína. Nakoupili jsme asi 40 lahví a poctivě ochutnávali. Naznali jsme, že víno je dobré, tudíž lokalita by mohla vyhovovat. Penziony v tu dobu měl pan Bařina dva, ale třetí se dostavoval , no a protože po předchozím průzkumu jsme zjistili, že nás bude docela hodně, slíbil nám pan Bařina, že nás ubytuje v úplně novém penzionu Vlaštovka, který je pro 45 lidí a do května ho stihne dostavět.
Jirka rozeslal po firmě a kamarádech, kteří se pravidelně účastnili tohoto víkendu, mailík s tím, aby zjistil přesný počet zájemců. Nakonec  byl zájem tak velký, že jsme byli rádi, že se do penzionu vlezeme. Vybraly se zálohy, aby se potom nikdo nemohl vymlouvat, že se mu nechce a my se vydali znovu do Dunajovic odevzdat peníze a zkontrolovat, jestli práce na Vlaštovce probíhají podle plánu a 26.května bude vše nachystáno. Počasí jsme taky objednali, tak snad vše klapne.
Nejdřív to vypadalo docela špatně, letošní jaro jaksi nebylo – pořád byla zima, sluníčko nikde. Ale objednávku počasí jsme asi poslali na správné místo a doporučeně, takže víkend byl přímo ukázkový. My jsme si vzali s Jirkou už v pátek dovolenou a vyrazili jsme na místo hned ráno. Paní Bařinová nám přidělila pokoj, ukázala penzion a vzhledem k tomu, že ostatní měli dorazit až pozdě odpoledne, my vyrazili na kole na první průzkum okolí.
Naše první trasa vedla do Březí, kde jsme se u nádraží napojili na cyklostezku a pokračovali do Nového Přerova. Tady byla naše první zastávka na statku na kafíčko.

příjemné posezení uvnitř stavení a k tomu dobrá domácí buchta a presso

Poseděli jsme, dali si výborné kafe a domácí buchtu a pokračovali do Hevlína, přejeli státní hranici, projeli lázeňským městem Laa a dál až do Mikulova. Tady proběhlo na náměstí další kafe a jelikož už byl čas, kdy začnou dojíždět ostatní, pomalu jsme se vraceli zpět. Nakonec na rozjetí to nebylo nejhorší – ujeli jsme 70 km.
Dojeli jsme k Vlaštovce a tam už byli Zbořílci, za chvíli dojel Pavel Spáčil, po nich už pomalu najížděli všichni ostatní. Nakonec měl každý svou postel ( mimochodem, takové super poleženíčko jsem nečekala a myslím, že hodně lidí si pochvalovalo kvalitu matrací  ), svou polici v lednici i ve spíži kam si mohl uložit zásoby z domů – hlavně ty klobásky a uzené od Teska.
První večer jsme si domluvili i malou degustaci vína ve sklípku. No – malou moc ne, ochutnali jsme asi 12 druhů vín, takže potom to uzené přišlo vhod. Někteří si nakoupili ještě další zásobu na večer a poseděli do pozdějších hodin, někteří šli spát.

Pravdou je, že někteří antivinaři prostě to svoje pivo museli mít....

Ráno byl naplánovaný odjezd po deváté hodině, všichni vstali včas, posnídali a byli nachystaní. Počkali jsme, až Fenclovi uloží Elišku a Marušku do vozíků, nalistují jim v knížkách poslední stránku, kde naposled četly , přibalí nočník a mohlo se vyrazit. Naše sobotní cesta vedla do Brodu nad Dyjí a odtud kolem Novomlýnských nádrží. V plánu byla zastávka na jídlo v Zaječí v penzionu, kde se natáčely Bobule. Ale takový nápad jsme neměli jen my, ale asi 100  motorkářů a taky svatba tam byla. Takže nejen pití, ale ani oběd nehrozilo, že bychom si tady mohli dát. Sjeli jsme tudíž o pár metrů níž do obce a sedli si do vinařství Nosreti.

Tak zde pro nával bikeru motorowych jsme bohužel trochu k tomu hladu blíže. Někteří jedinci už vysílením padali na hubu.

Taky krásné posezení, ale to bylo vše. Číšnice byla nemožná, je pravda, že tam byla sama, ale fakt nezvládala ani pití donést. Objednat si jedno ze dvou jídel, které měli v nabídce, jsme už neměli odvahu, takže jsme vyrazili zase o dům dál a v duchu jsme doufali, že najdeme hospodu, kde se i najíme. Nakonec se zadařilo a my mohli po dobrém jídle pokračovat přes Dolní Věstonice zpátky na penzion.
V sobotu to bylo necelých 65 km a v pohodě to ujeli všichni včetně prcků. Kubík Fencl někde na padesátém kilometru pronesl, jak ho baví ježdění na kole, protože tam se nemusí dělat nic - jen šlapat A šlapali fakt výborně úplně všichni.
Protože bylo krásně, děti naskákaly do bazénu, my dospělí nejprve svlažili hrdlo sklenicí studeného piva a potom sprchou. Někteří povečeřeli z vlastních zásob, někteří si objednali pizzu, někteří zajeli na večeři do Mikulova. Ale večer jsme se sešli všichni na terase a u vínečka poseděli a zhodnotili nejen dnešní trasu, ale i stupně spálení od sluníčka a otlačení sedacích partií. Děti si hrály na schovku, klukům se podařilo i nastartovat nějaký malý bagřík nebo co to bylo. Je vidět, že jsou to děti zaměstnanců stavební firmy, protože nejlepší zábava byla ta, že jezdili kolem penzionu na rudlu . Vůbec nebylo poznat, že měly v nohách 65 km, holt děti regenerují rychle.

Nevěděl jsem, že mládež je tak napružená na lov sumců - holýma rukama na tu zdechlinu však nikdo šáhnout nechtěl.

V neděli se skupinka cyklistů trošku pozměnila, otlačené zadky šly pěšky na vyhlídku na Mikulovem, ale přidala se Zita s Peťou a Leontýnkou. Vyrazili jsme zase směrem na Březí a odtud do Sedlece, protože návštěva ochutnávky vín nemůže chybět. Takže asi po 15 km jsme dojeli do Sedlece, tam jsme si dali nejen skleničku vína, ale někteří i chleba s výbornou škvarkovou pomazánku nebo jen samotné škvarečky.

Nebudu zde detailně popisovat, co se to vlastně Martinovi stalo... prostě to vypadalo, že se polil kávou ! 

Děti si pohrály na průlezkách a asi po hodince jsme pokračovali do Mikulova. Tam už bylo poznat, že začíná sezona, takže jsme se nevešli všichni do jedné hospody a museli se rozdělit. Někdo si dal jídlo, někdo jen zákusky a ledovou kávu. Zpět už jsme jeli každé podle svého, ale stejně jsme se nakonec zase všichni potkali na cyklostezce a v pořádku dojeli k penzionu. Děti zase naskákaly do bazénu, rodiče naložili kola a pomalu jsme se rozjížděli domů.
Když to shrnu, tak myslím, že víkend se vydařil, pár kilometrů jsme našlapali – v pátek 70, v sobotu skoro 65 a v neděli něco málo přes 40. Nikomu se nic nestalo, když neberu spáleniny od sluníčka, otlačené zadky a jednu malou havárku, kdy jsem se já trošku srazila s Vendulkou. Ale Vendulka je tvrďák a šlapala bez problémů dál. A nesmím zapomenout na jeden rekord – ten si udělala Leontýnka, která poprvé v životě ujela skoro 30 km a jediná se vždycky usmívala do objektivu Jirkova foťáku.
Tak doufám, že byli všichni spokojení a  že za rok zase něco podobného podnikneme.

TRASA PÁTEČNÍ: trasa;       PÁTEČNÍ FOTO
TRASA SOBOTNÍ: trasa;      SOBOTNÍ FOTO
TRASA NEDĚLNÍ: trasa;      A TAKY FOTO Z POSLEDNÍHO DNE

Pokud se náhodou někdo na fotce nepozřel, případně se mu zdá, že je tam jen jednou či dvakrát, tak buď s námi nejel (spal ve sklípku) nebo byl pořád ve předu a třetí možnost si nepřipouštím - nestíhal jsem objet celé závodní pole tak, aby byl každý spokojený.

8. 5. 2017 - MÁJOVÉ PUTOVÁNÍ PO BÍLÝCH KARPATECH (napsala Jetka, fotil Jerka)

Pomalu přicházím do věku mé maminky, která milovala cesty autem a kochala se pohledem na ubíhající krajinu. I já se ráda kochám, ale to bych nesměla jezdit s Jiříkem, který cestu autem musí vyvážit cestou pěšmo. Takže jsme využili volného květnového pondělí a vyrazili do Bílých Karpat na Velkou Javořinu. V neděli jsme sedli k počítači a plánovali trasu. Dostala jsem na výběr trasy dvě, ale já si vybrala Velkou Javořinu, okruh cca 14 km a převýšení nějakých 600 m, jelikož Jiřík o tom, že se tam někdy podíváme pěšky, mluvil už dlouho ( on tam byl na kole ). Druhá nabízená trasa byla kratší, ale já chtěla dokázat, že nejsem žádná máčka a vybrala jsem si trasu delší.

pohled z NPR Porážky

V pondělí ráno v sedm hodin jsme i s Bellinkou vyrazili směr Buchlovské kopce a přes Uherské Hradiště dojeli do vesničky Vápenky, kde jsme po hodině a půl cesty zaparkovali u penzionu U černého potoka.  Odtud jsme vyrazili po cyklotrase nahoru k vysílači. Jirka naznal, že bude lepší, když nahoru půjdeme po zpevněné cyklistické cestě a dolů po turistické značce  - v měkkém se jde dolů líp.

Ještě 300 výškových metrů a jsme nahoře

   Je pravda, že nahoru se šlo výborně, asi 6 km pořád do mírného kopce, sluníčko svítilo, Bellinka byla spokojená, já taky. Po necelých dvou hodinách jsme došli na rozcestí k památníku Česko – moravsko-slovenské vzájemnosti a odtud pokračovali po hřebeni kolem vysílače k Holubyho chatě.

Já, památník a Bela (foto Jetka)

pokus o panorama zahrádky 

Celou cestu jsme nepotkali ani človíčka kromě jednoho cyklisty. U Holubyho chaty už bylo lidí víc – jak by taky ne  - dalo se tam dojet autem ☺. My jsme si dali kafíčko, pivo a džus a popovídali s pánem, který to tam opravdu znal. Povykládal nám, co kde vidíme a poslal nás na louky, které prý nádherně kvetou.

Prošli jsme kolem odbočky na žlutou turistickou značku, která nás měla podle původního plánu dovést zpět k autu do Vápenek.

Louky byly trochu dál, času bylo dost, tak jsme se rozhodli, že se tam podíváme, Jirka si vyfotí kytičky a vrátíme se zpět. Jenže všechno bylo jinak – louky byly krásné, ale orchideje, které tam měly kvést, ještě nekvetly a paní turistka, která to tam očividně znala i poslepu, nám řekla, že se do Vápenek dá dostat i lesem. Prý za loukou lesem dolů – já jsem tušila, že to asi nebude to pravé, byli jsme bez mapy, bez GPS a Jiřík si zapomněl doma i svůj chytrý mobil. Za loukou sice cesta lesem někam dolů vedla, ale kam přesně, to jsme nevěděli. Pomalu jsme se dostávali hlouběji do lesa, cesta byla čím dál víc blátivá, pravda je, že byla i měkká a to jsme přece chtěli ☺,  potom už cesta ani nebyla – já jsem přestávala mluvit a Jiřík začínal nadávat.

Jetka nemluvila a někdy byla i špatně vidět....

Když jsme čím dál častěji chodili kolem ploch rozrytých divokými prasaty a pak jsme i dvě potkali, Jirka začal přemlouvat můj mobil, jestli by nám pan Google ukázal cestu. Je pravda, že mu to chvíli trvalo, ale nakonec se zadařilo, spojení bylo navázáno a my se pomalu blížili k Vápenkám. Prošli jsme kolem Kamenné boudy, kolem Sviního hnízda – asi tam těch prasat bylo hodně a pomalu jsme se brodili blátem, prodírali lesem a scházeli dolů. Já jsem pořád nemluvila a Jiřík mě každou chvíli ubezpečoval, že už jdeme správně. Jen Bellinka byla spokojená, protože jsme ji nechali vyválet se v každé kaluži.

Ale nakonec vše dobře dopadlo, neztratili jsme se, prasata nás nesežrala a v hospodě u Černého potoka bylo místo a my si tam mohli dát zasloužený smažák a pivo. Když jsme se podívali na hodinky, nakonec jsme ušli 23 km a převýšení 900 m – ale za to může Jiřík, byl absolutně nepřipraven. Hlavně že doma je plný šuplík map, několik GPS a mobilu bylo doma taky dobře.

Takhle jednoduše to vypadá exportované do mapy.cz

Ale když to shrnu – bylo tam pěkně a určitě tam zase nějaký okruh naplánujeme. Jen před odjezdem budu muset dohlédnout na to, že máme s sebou vše potřebné. Jo a Bellinka spala a spala… asi ji bolely nohy – má jich víc ☺

DALŠÍ FOTO JE ZDE

Zkouška rychlosti FUJI XT-2 ve chvíli, kdy naše psice, skákajíc nadržená, běžela vstříc nesportovnímu objektivu  90 mm f2, ale vůbec jí to nevadilo