8. 5. 2017 - MÁJOVÉ PUTOVÁNÍ PO BÍLÝCH KARPATECH (napsala Jetka, fotil Jerka)

Pomalu přicházím do věku mé maminky, která milovala cesty autem a kochala se pohledem na ubíhající krajinu. I já se ráda kochám, ale to bych nesměla jezdit s Jiříkem, který cestu autem musí vyvážit cestou pěšmo. Takže jsme využili volného květnového pondělí a vyrazili do Bílých Karpat na Velkou Javořinu. V neděli jsme sedli k počítači a plánovali trasu. Dostala jsem na výběr trasy dvě, ale já si vybrala Velkou Javořinu, okruh cca 14 km a převýšení nějakých 600 m, jelikož Jiřík o tom, že se tam někdy podíváme pěšky, mluvil už dlouho ( on tam byl na kole ). Druhá nabízená trasa byla kratší, ale já chtěla dokázat, že nejsem žádná máčka a vybrala jsem si trasu delší.

pohled z NPR Porážky

V pondělí ráno v sedm hodin jsme i s Bellinkou vyrazili směr Buchlovské kopce a přes Uherské Hradiště dojeli do vesničky Vápenky, kde jsme po hodině a půl cesty zaparkovali u penzionu U černého potoka.  Odtud jsme vyrazili po cyklotrase nahoru k vysílači. Jirka naznal, že bude lepší, když nahoru půjdeme po zpevněné cyklistické cestě a dolů po turistické značce  - v měkkém se jde dolů líp.

Ještě 300 výškových metrů a jsme nahoře

   Je pravda, že nahoru se šlo výborně, asi 6 km pořád do mírného kopce, sluníčko svítilo, Bellinka byla spokojená, já taky. Po necelých dvou hodinách jsme došli na rozcestí k památníku Česko – moravsko-slovenské vzájemnosti a odtud pokračovali po hřebeni kolem vysílače k Holubyho chatě.

Já, památník a Bela (foto Jetka)

pokus o panorama zahrádky 

Celou cestu jsme nepotkali ani človíčka kromě jednoho cyklisty. U Holubyho chaty už bylo lidí víc – jak by taky ne  - dalo se tam dojet autem ☺. My jsme si dali kafíčko, pivo a džus a popovídali s pánem, který to tam opravdu znal. Povykládal nám, co kde vidíme a poslal nás na louky, které prý nádherně kvetou.

Prošli jsme kolem odbočky na žlutou turistickou značku, která nás měla podle původního plánu dovést zpět k autu do Vápenek.

Louky byly trochu dál, času bylo dost, tak jsme se rozhodli, že se tam podíváme, Jirka si vyfotí kytičky a vrátíme se zpět. Jenže všechno bylo jinak – louky byly krásné, ale orchideje, které tam měly kvést, ještě nekvetly a paní turistka, která to tam očividně znala i poslepu, nám řekla, že se do Vápenek dá dostat i lesem. Prý za loukou lesem dolů – já jsem tušila, že to asi nebude to pravé, byli jsme bez mapy, bez GPS a Jiřík si zapomněl doma i svůj chytrý mobil. Za loukou sice cesta lesem někam dolů vedla, ale kam přesně, to jsme nevěděli. Pomalu jsme se dostávali hlouběji do lesa, cesta byla čím dál víc blátivá, pravda je, že byla i měkká a to jsme přece chtěli ☺,  potom už cesta ani nebyla – já jsem přestávala mluvit a Jiřík začínal nadávat.

Jetka nemluvila a někdy byla i špatně vidět....

Když jsme čím dál častěji chodili kolem ploch rozrytých divokými prasaty a pak jsme i dvě potkali, Jirka začal přemlouvat můj mobil, jestli by nám pan Google ukázal cestu. Je pravda, že mu to chvíli trvalo, ale nakonec se zadařilo, spojení bylo navázáno a my se pomalu blížili k Vápenkám. Prošli jsme kolem Kamenné boudy, kolem Sviního hnízda – asi tam těch prasat bylo hodně a pomalu jsme se brodili blátem, prodírali lesem a scházeli dolů. Já jsem pořád nemluvila a Jiřík mě každou chvíli ubezpečoval, že už jdeme správně. Jen Bellinka byla spokojená, protože jsme ji nechali vyválet se v každé kaluži.

Ale nakonec vše dobře dopadlo, neztratili jsme se, prasata nás nesežrala a v hospodě u Černého potoka bylo místo a my si tam mohli dát zasloužený smažák a pivo. Když jsme se podívali na hodinky, nakonec jsme ušli 23 km a převýšení 900 m – ale za to může Jiřík, byl absolutně nepřipraven. Hlavně že doma je plný šuplík map, několik GPS a mobilu bylo doma taky dobře.

Takhle jednoduše to vypadá exportované do mapy.cz

Ale když to shrnu – bylo tam pěkně a určitě tam zase nějaký okruh naplánujeme. Jen před odjezdem budu muset dohlédnout na to, že máme s sebou vše potřebné. Jo a Bellinka spala a spala… asi ji bolely nohy – má jich víc ☺

DALŠÍ FOTO JE ZDE

Zkouška rychlosti FUJI XT-2 ve chvíli, kdy naše psice, skákajíc nadržená, běžela vstříc nesportovnímu objektivu  90 mm f2, ale vůbec jí to nevadilo